UPOZORNĚNÍ: Online platby pomocí brány ComGate jsou v testovacím režimu.

O zdravém pohybu, Dornově metodě a spirální stabilizaci v podcastu Ivony Remundové

28.11. 2020

Před časem jsem byla pozvána jako host podcastu mé drahé přítelkyně, dokumentaristky a režisérky Ivony Remundové, která natáčí rozhovory se spoustou inspirativních lidí z oblasti psychologie, politiky nebo právě o zdravém přístupu k vlastnímu tělu. Povídaly jsme si o mé fyzioterapeutické praxi, Dornově metodě, SM systému nebo o tom, jak pracovat se skoliózou. Ať se vám podcast hezky poslouchá!

Poslechněte si audio záznam celého rozhovoru

Přepis rozhovoru

Proč a kdy jsi se stala pohybovou terapeutkou?

Pohybovou terapeutkou jsem se pravděpodobně stala kolem 23 nebo 25 let, když mi došlo, že všechny problémy s pohybem a jiné zdravotní problémy, co jsem měla, mám už od dětství. V sedmé třídě mi zjistili skoliózu, z tělocviku jsem mívala dvojky až trojky. Hrozila mi dvojka z chování, protože jsem utíkala z tělocviku a měla jsem neomluvené hodiny.

Na střední se to nezlepšovalo, skolióza se ještě trošku zhoršila a začaly mi i lehké bolesti v bedrech. Kolem 20ti let jsem měla velké záněty ledvin, kdy mi zjistili, že jedna ledvina, která byla zmáčklá, díky kompresi v bedrech, funguje na daleko menší procento než ta uvolněná. A to mě tak postupně dovedlo k tomu, že by to bylo dobré dělat něco jiného než se cpát pravidelně analgetiky.

Začala jsem pomaloučku koukat kolem sebe, začala jsem cvičit, chodit do posilovny, začala jsem hrát i squash, ale tím asymetrickým pohybem jsem tomu ale nepomáhala. Postupně jsem se dostávala k dalším věcem, až jsem se dostala k józe. To byl vlastně první takový pocit, že to je cesta, že to je něco co mému tělu pomůže a nebude se to ještě zhoršovat, jako v té posilovně nebo squashem. Začala jsem pomaloučku hledat v jiných vodách.

Pak mě to navedlo i na studium pozadí jógy a tai-chi, takže jsem si vystudovala religionistiku se zaměřením na východní náboženství. Postupně jsem začala učit jógu, měla jsem jenom dvě hodiny týdně, bavilo mě to a bavilo mě dělat i s ostatními lidmi. Postupně jsem si ale všímala toho, že lidé jsou limitováni skoliózami, i já jsem tímto byla stále v pohybu limitována. Takže jsem si udělala kurz masáží, postupně jsem se dostala k Shiatsu masáži a  Dornově medotě. Právě Dornova metoda mi teprve dala základ toho, jak se dá s tělem pracovat.

Můžeš tedy krátce vysvětlit, co to ta Dornova metoda je?

Dornova metoda je srovnání destabilizované páteře tzn., že pracuje i se skoliózami, nebo se skoliotickým držením těla. Hlavně pracuje s usazováním kloubů. Asi tak 70% lidí má jednu nohu delší, díky házení jedné nohy přes druhou nohu nebo přisedávání nohy. To se dá velice jednoduše vyřešit během krátké terapie, kdy se klouby stabilizují do správné polohy.

Pro 30 – 50 % lidí je to obrovský “aha“ zážitek, kdy najednou stoupnou zpátky na obě dvě nohy, které jsou stejně dlouhé, projdou se a mají pocit, že najednou je to úplně jinak, že na tu nohu dopadají. Byli totiž zvyklí, že měli nohu třeba o 2 centimetry delší, tak jako v mém případě, a je to obrovská změna. Takže kombinuji cvičení většinou i s Dornovou metodou, aby se jim pak lépe cvičilo a lépe stabilizovalo u dalších cviků. Ať už je to spirální stabilizace nebo jóga.

Jaké jsou největší hříchy, které našim tělům děláme?

Tak jak už jsem řekla a jak jsem před chviličkou viděla (smích), dávání nohu přes nohu. To dělají hodně ženy. Pak je spousty různých stereotypů. Ježdění v autě, kdy je jedna noha na pedálu, druhá dole a teď to auto s tebou dvě, tři hodiny natřásá denně. Nemusí to být jenom v kyčlích, potkala jsem spoustu klientů, kteří spávali celý život, buď na jednom boku, nebo na břichu s jednou nohou do strany. Tím si samozřejmě tělo křivíme. Dejme tomu, když budu každou noc spávat na břichu s levou nohou do strany, což jsem dělala já celé dětství, tak je jasné, že nebudou dobře posazené kyčle a nebude rovná ani celá páteř, protože linie páteře kopíruje linii pohybu, ve kterém ležíš.

Dnes máme obrovskou škálu možností různého cvičení. Jóga, aerobik, tenis, hokej, fotbal… Jak se má člověk správně rozhodnout, čím svému tělu pomoct?

Velká škála různých sportů a pohybových aktivit a systémů je v pořádku. Každý by si měl vybrat to, co mu dělá dobře. Ale je potřeba dát pohybu nějakou inteligenci. To znamená, když někdo sedí deset let v kanceláři a změní se mu totálně pohybové vzorce a najednou si řekne, teď půjdu běhat a budu zdraví, tak je na velkém omylu. A to je běh ještě symetrický a krásný pohyb. Ještě horší případ je, když člověk nějakou dobu nedělá nic, a pak se rozhodne, že pro sebe udělá něco zdravého a jde hrát třeba golf, nebo tenis. Najme si instruktora, začne asymetricky práskat pravou rukou do nějakého míčku, tak si zadělává na velký problém.

Takže vyberte si pohyb, jaký chcete. Vždycky doporučuju hlavně dětem a rodičům, aby pohyb byl pokud možno symetrický. Pokud děti nemají ještě pořádně vybudovanou svalovou strukturu a rodiče je dají na tenis, hokej nebo squash, tak je prakticky zákonité, že do dvou let mají doma skoliotika. Je to zbytečné, když je spousta krásných sportů, které jsou symetrické. Můžou běhat, lyžovat, plavat… Stejně tak s hudebními nástroji. Proč budu dávat dítě na housle, když ho můžu dát třeba na klavír, nebo na cokoliv, co je trochu symetrické?

Když už toho houslistu doma mám, jak s ním mám pracovat, aby na tom nebyl se zády tak špatně?

Zrovna hraní na housle je velice asymetrický postoj. Pokud cvičí hodinu, dvě denně, tak si z toho vytvoří velkou deformaci páteře. Zejména dítě, které je v růstu a ještě nemá takovou stabilitu. Pokouším se to rodičům i dětem vymluvit, když to ale nejde a opravdu na tom trvá i dítě a baví ho, ať už je hokej, nebo housle, tak se společně domluvíme. Stejný čas strávený cvičením na housle věnuje kompenzačnímu cvičení spirální stabilizaci, aby postoj dorovnal.

Co to je spirální stabilizace?

Je to velice jednoduchý systém, se kterým začal před třiceti lety pan doktor Smíšek. Jde o opravdu velice jednoduchý systém, který beru jako přípravu, kompenzační trénink, nebo rozcvičku, před jinými sporty. Takže už je jedno, jestli pak jdeš běhat, je to lepší než z té kanceláře vstát se zkrácením svalů. Je lepší si chvilku zacvičit. Třeba pět, deset minut spirální stabilizaci. Tím tělu připomenout přirozený, zdraví pohyb a pak si jít zaběhat. Je to opravdu velice jednoduché cvičení, obsahuje dvanáct  základních cviků, na které se dají nabalovat další, ale není to úplně nutné. Cviky jsou poskládané tak, aby nám připomněly přirozené a vrozené pohybové vzorce. Už jako dítě sezením v lavicích, dáváním si nohu přes nohu, podložením hlavy rukou a koukáním doleva na učitelku protože byla katedra na levé straně, jsme tyto pohybové vzorce  postupně ztrácely.

Dnes sedíme 8 hodin ve škole nebo v práci, ne-li více, potom sedíme v autě nebo v autobuse, přijedeme domů a sedneme si k televizi, večeři  nebo počítači a sedíme dál. Takže já si myslím, že běžný člověk dnes sedí deset a více hodin a to určitě není pro tělo dobré. Na to nebylo naše tělo vytvořené.

Dokážeš odhadnout, za jak dlouho se svaly a kosti při cvičení spirituální stabilizace a správného používání Dornovy metody dají do pořádku? Třeba u člověka, který několik let sedí 10 hodin denně u počítače?

Naštěstí vrácení správného stavu těla netrvá tak dlouho, jak dlouho jsme ho křivili. Tělo má vnitřní inteligenci. U dětí, i když jsou skoliotické, je reakce velice rychlá. Samozřejmě to není jen o věku, někdo je v padesáti pružný jako dvacetiletý a někdo je ve dvaceti tuhý jako sedmdesátiletá babička.

Kdo jsou lidé, kteří za tebou přicházejí?

Jak už jsem říkala, největší procento jsou skoliotické děti a dospělí, protože skolióza je taková moje srdeční záležitost. Se svou skoliózou pracuji celý život, i když už ji nemám tak velkou, cítím v těle tenze a tendence jít do té asymetrie. Stále s tím pracuji a lidem se skoliózou rozumím. Vím, co s tím možná lépe, než někdo, kdo má perfektní rovné tělo a pracuje se skoliotikem. Vím, že jsem si tu cestu prošla sama a mám proto obrovskou trpělivost.

Klienti se mě ptají, zda nevadí, že jsou u mě po dvacáté a pořád se ptají na to stejné, zda se už nenudím. Já vždycky říkám, nenudím, mě je to úplně jedno. Je mi jedno, jestli ke mně přijde vrcholový sportovec, kterému udělám “ťuk ťuk“ a on řekne, že je to super a už ví nebo ke mně přijde skoliotické dítě či starší paní, kterým to budu vykládat klidně stokrát. Mě to prostě baví. Každý má jinou pohybovou inteligenci, která absolutně nesouvisí s normální inteligencí. Mám spoustu právníků nebo i doktorů, kteří to těžko pobírají tělem a naopak spoustu klientů, kteří dělají rukama, zedníci, kosmetičky, kteří nemají ani maturitu a změna je rychlá.

Jsi trpělivá, když k tobě přicházejí klienti, které si už něco naučila a měla si pocit, že si jim to perfektně vysvětlila před pár lety, ale oni přijdou znovu a jejich tělo vypadá úplně stejně jako na začátku?

Když už jednou ode mne ty informace klient pobral, chodil třeba měsíc nebo dva a pomohlo mu to, tak návrat do formy netrvá tak dlouho. Přijde třeba za dva roky s výhřezem plotýnek nebo když si něco udělal, protože nerespektoval správné pohybové aktivity. Náprava je ovšem daleko rychlejší, pak už to netrvá dva nebo tři měsíce ale třeba týden dva, protože je už v těle nějaká pohybová paměť.

Jak si vysvětluješ, že lékaři často lidem hned doporučí operaci namísto cvičení nebo využití Dornovy metody?

Poslední dobou se mi objevuje poměrně hodně skoliotických dětí, které přijdou s tím, že jim pan doktor zakázal cvičit, doporučuje v nejbližší době operaci a korzet na 23 hodin denně. Mám zkušenost, že když rodiče se skoliotickými dětmi začnou cvičit, vyhnout se všemu.

Samozřejmě operaci rychle a většinou i korzet pak není potřeba držet 23 hodin denně, ale je třeba si ho dávat jenom na spánek nebo na určité části dne. Jsem přesvědčená o tom, že regenerace je velká a to možná i ve velice vážných případech, které dostaly v nemocnici jasné rozhodnutí jít na operaci.

Jsou ti lékaři nevzdělaní? Myslíš si, že o tom prostě neví? Nebo o tom nechtějí vědět?

Já myslím, že každý máme nějaký svůj obzor a nějaký svůj svět, ve kterém žijeme. Způsob pohledu je ovlivněný školou, kterou projdou. Ten pohled je jiný. Někteří doktoři chtějí a hledají alternativní možnosti, takových doktorů jsem potkala spoustu. A zase je to o způsobu pohledu každého člověka. Je to jako v každém zaměstnání. Masérka, která jede celý život hmaty, které učí v kurzu a furt je opakuje, nemá potřebu hledat dál, protože ji to stačí.

Člověk má pocit, že to co dostal je nějaký balíček. Doktor vystudoval šestileté velice těžké studium a nemá potřebu hledat dál, protože má pocit, že už všechno v tom balíčku dostal od vysoké školy. A někdo je zvídavá, otevřená mysl a hledá dál. Je to například doktor, který hledá informace i v šedesáti sedmdesáti.

Někdy si lidé myslí, že když přijdou s diagnózou typu výhřez plotýnek, což třeba potkalo kdysi mě, že na to operace téměř jasně navazuje. Je nějaká škála, kdy se s tím ještě dá něco dělat a kdy už člověk na operaci musí?

Pan doktor Smíšek říká: „Kdo může chodit, může i cvičit.“ Když lidmi mluvím po telefonu, tak jim tohle často řeknu. Pokud je člověk v takovém stavu, že se nemůže zvednout bez bolesti, bez prášků a bez opichů, tak mu řeknu, že v tomhle případě bych ještě se cvičením chvíli počkala. Ale jakmile člověk může chodit a vyjít ke mně schody do tělocvičny, tak si myslím, že je čas začít cvičit a já tu možnost vidím vždycky.

Co tedy člověka, který k tobě přichází na terapii, čeká? Co je první, druhý, třetí krok?

Podle stavu, ve kterém přijde. Když je to třeba akutní stav a klient má opravdu velké bolesti, tak většinou začnu Dornovou metodou. Usazení kyčlí je základ u kohokoliv, ať už ho něco bolí nebo ne. Zkontroluju postavení kyčlí a pánve, protože cvičit s jednou nohou o dva centimetry delší, protože je nestabilizovaná hlavice stehenní kosti, je nesmysl. Takže většinou udělám tu základnu a zkontroluji páteř, udělám diagnostiku a začneme pomaloučku třeba jedním cvikem. Podle toho, jak to člověk zvládá.

Dáme si například sraz za týden, dáme si půlhodinovou individuální konzultací a zkontrolujeme cviky, které cvičil doma. Dostane za úkol 10 minut denně se ke cvikům vrátit a občas si během dne vzpomenout a myslet aby nechodil nebo neseděl s vyvaleným bříškem. Navedu ho do toho, jak má sedět správně v práci. Podle toho jak se stav posune za ten týden, dáme třeba další půl hodinku, kdy přidáme další dva cviky. Pokud ta pohybová inteligence není taková, vše opravíme a zase zkontroluju dorovnání pánve a jestli se správně usazuje kyčel. U někoho je potřeba do Dornovy metody jít hned, tak se domluvíme a uděláme srovnání celé páteře, to už je individuální.

Takže jestli tomu rozumím správně, na začátku je nějaká náprava toho základního, co je nerovně – tedy Dornova metoda. Pak se přidává cvičení a ruku v ruce s tím jde učení, jak se správně pohybovat. Jak nedělat ty největší chyby

Ano. U někoho může být stav hodně akutní, tak ho třeba jen položím na stůl a poprotahuji. Ale ten jeden cvik většinou přidávám a kontrolu usazení kyčlí vždycky.

Taky jsi říkala, že to správné cvičení by nemělo moc bolet

To je ono, já těm lidem říkám „nehledejte v tom těle bolest, ale hledejte úlevu, to že vám je lépe“. Takže když já mám třeba nějaký set základních cviků, tak vyzkouším jeden, a když člověk řekne u prvního nebo druhého, že ho někde píchlo, tak zastavíme a zkusíme úplně jiný cvik. Dám mu cvik, který mu dělá dobře a ne ten co mu ubližuje. Neřeknu mu, takto to budeme cvičit, až to přestane ubližovat, tak to bude dobře. Potřebuju vycházet z toho, že v akutním stavu, když člověka něco bolí, potřebuju hledat úlevu. A to ne jen během cvičení, ale i celého dne.

Děkuji za rozhovor!

Renata

Pravidelné tipy nejen pro zdravá záda, výměnou za váš e-mail

Přihlášením k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním vašich osobních údajů.
Slibujeme, že je budeme chránit tak, jak nám zákon č. 110/2019 Sb. káže.